Marty, v Basketu Brno končíš po dlouhých devíti letech. Jaké pocity u tebe momentálně po tomto rozhodnutí převládají? 

Samozřejmě je to pro mě hodně emotivní. V klubu jsem strávil devět let, celkově v Brně dokonce jedenáct. Ten konec není jednoduchý. V posledních dnech hodně bilancuju, co se za tu dobu povedlo a kam až jsem se sám posunul.

Kam budou směřovat tvoje další trenérské kroky? 

V současné době ještě přesně nevím, kam mé další basketbalové kroky povedou. Všechno je v jednání, nicméně předpokládám, že moje příští angažmá bude mimo Českou republiku.

Napadlo tě v roce 2017, jak zásadní kapitola tvého života to nakonec bude? 

Když jsem v roce 2017 přicházel jako asistent, upřímně jsem si říkal, že to chci prostě zkusit – abych viděl, jak mě to bude bavit a jak mi to půjde. Počítal jsem i s variantou, že kdyby se trénování nedalo skloubit se školou, klidně bych po půl roce skončil. Nakonec je z toho devět let. Tehdy jsem vůbec nepředpokládal, kam až se můžu v klubové struktuře vypracovat – přes juniorskou Euroligu až na pozici hlavního trenéra. Je to pro mě krásná kapitola a v roce 2017 by mě ani ve snu nenapadlo, že se to rozroste do takových rozměrů.

Dá se loňský postup do finále považovat za největší moment tvé trenérské kariéry? Na co dalšího budeš nejvíc vzpomínat? 

Za největší úspěch považuji loňské finále, které Brno zažilo po dlouhých devětadvaceti letech. Určitě ale nesmím zapomenout na finále první ligy proti Písku, protože to bylo naprosto nečekané. To řadím v osobním žebříčku také hodně vysoko. Z dalších momentů musím zmínit letošní otočku ve čtvrtfinále play-off z nepříznivého stavu 1–3 na zápasy. Velmi si vážím také toho, že se nám z Brna povedlo vyslat hned tři hráče na mistrovství Evropy. Obecně jsou ale jedním z největších zážitků vztahy a skvělá parta, která se tady vytvořila.

Dá se na letošní sezonu, i přes zklamání v samotném závěru, dívat jako na ročník, na který může být klub hrdý?

Celkově vzato byla tato sezona hodně turbulentní. Na začátku se nám povedlo poskládat silný tým a postoupit do FIBA Europe Cupu, což byl jeden z dlouhodobých cílů klubu. Odehráli jsme v něm skvělé zápasy. Poté v kádru nastaly nějaké změny. Přesto se nám po celou sezonu dařilo držet v elitní trojce ligy, což považuji za super výsledek. Často se stává, že různé odchody a obměny týmem otřesou a nastane propad, ale my jsme se stabilně drželi nahoře. Konec je samozřejmě hořký, protože jsme pomýšleli na obhajobu finále, a když to nevyšlo, chtěli jsme sezonu zakončit alespoň s bronzem na krku. To se bohužel nepovedlo. Přesto si myslím, že můžeme být pyšní na naše výkony i na to, jak jsme se prezentovali. Klub má v dalších letech na čem stavět.

Co bys chtěl na závěr vzkázat brněnským fanouškům a lidem v klubu, se kterými jsi těch devět let spolupracoval?

V první řadě bych chtěl moc poděkovat Ctiradu Nečasovi za to, že mi před třemi lety dal šanci na pozici hlavního trenéra. Věřil, že na to mám, a já pevně doufám, že jsem mu tu důvěru splatil. Velké díky patří také Mirkovi Labudovi a ostatním majitelům za jejich neustálou podporu. Děkuji všem hráčům a moc se těším na to, kam se budou ve svých kariérách dál posouvat. Zapomenout nemohu ani na realizační tým. V Brně se vytvořila skvělá parta lidí, kteří táhli za jeden provaz, a já jsem vděčný, že jsem s nimi mohl pracovat. V neposlední řadě patří obrovské děkuji fanouškům. Pamatuji si, jak před devíti lety chodily na zápasy v kampusu desítky lidí. Společně jsme to dotáhli až do stavu, kdy jsme tady na Vodové překonali hranici dvou tisíc diváků. Lidé vytvářeli fantastickou atmosféru, drželi nám palce a hnali nás dopředu. Moc vám za to děkuji!