Na palubovce vždy odváděl stoprocentní práci. Nyní se však rozhodl udělat za svou profesionální basketbalovou kariérou pomyslnou tlustou čáru. Letní měsíce přinesly do jeho života hned několik zásadních zlomů – od svatby s úspěšnou volejbalovou reprezentantkou až po rozhodnutí přesunout své priority směrem k budování civilní kariéry a dokončení vysokoškolského studia.

Z prostředí brněnského basketbalu ale rozhodně nemizí. Hráčský dres sice v rámci Maxa NBL svléká, vymění ho však za roli asistenta trenéra u naší kategorie U19 a nadále bude působit i jako organizační pracovník mládeže. V obsáhlém a velmi upřímném rozhovoru se ohlíží za svými největšími kariérními úspěchy a vysvětluje důvody svého konce v nejvyšší soutěži.

Začneme trochu nesportovně. Léto pro tebe bylo zřejmě hodně speciální, proto ti za celý klub ještě jednou gratulujeme ke svatbě. Jak sis tuto životní událost užil?

Svatbu jsem si užil moc, všechno dobře dopadlo. Starostí bylo sice plno, vzhledem k tomu, že moje nynější manželka se s volejbalovým nároďákem připravovala na Ligu národů, takže měsíc před svatbou jsme se téměř neviděli. Veškeré zařizování jsme proto řešili jen po telefonu, což nebylo úplně nejjednodušší. Zvládli jsme to ale skvěle. V den D nám všechno parádně vyšlo, snad kromě toho, že bylo téměř 40 stupňů. Nemohlo to dopadnout o moc líp. Jsem naprosto spokojený, i když jsem zároveň rád, že už to máme za sebou.

Co jsi dělal ve zbytku léta po skončení sezony? Užil sis dovolenou a odpočinek?

Po několika letech jsem mohl úplně vypnout. Nemusel jsem řešit školu ani nové angažmá, takže to bylo vyloženě odpočinkové léto. Jakmile manželka dostala chvilku volna, vyrazili jsme na týden do Turecka, kde jsme jen relaxovali. Ani bych tomu neříkal svatební cesta, ta nás čeká snad až v příštích letech, až budeme mít víc času si ji v klidu naplánovat. Jinak jsem se ničím nestresoval, užíval si volno, zkrátka jsem sledoval všechny možné sporty, co to šlo.

Přejděme k tomu hlavnímu. Rozhodl ses ukončit profesionální kariéru. Co bylo primárním důvodem?

Těch důvodů bylo víc, nedá se ukázat jen na jeden. Rád bych se víc věnoval manželce. Poslední roky byly náročnější, hrála v zahraničí, letos v tom pokračuje, proto jsem chtěl být flexibilnější. Během sezony moc volna není, hraje se každý víkend. Vídat se jednou za měsíc není úplně ono. Když už jsme svoji, bylo by fajn potkávat se častěji, i když to stále nebude na každodenní bázi. Dalším důvodem byla myšlenka budovat novou kariéru. Věděl jsem, že basket nebudu hrát dalších deset patnáct let. Hra mě sice baví, nicméně ještě rok budu studovat na vysoké škole, díky čemuž mám teď větší časovou volnost. Vyzkouším si trénování tady v Brně, případně si zkusím najít praxi v oboru. Je mnohem jednodušší začít už během studia než až po něm. Posledních čtrnáct let jsem se věnoval jen basketbalu, teď chci poznat něco nového. Tento rok bude takový objevovací. Za rok či dva bych si mohl říct, že basketbal už nedává smysl ani z ekonomického hlediska, najednou bych skončil školu i sport bez dalších pracovních zkušeností. Nerad bych se tím pak stresoval při budování kariéry úplně od nuly. Teď nejsem tolik vázaný, můžu zkoušet různé cesty a zjistit, co bych chtěl po škole reálně dělat.

Jak dlouho jsi nad koncem kariéry uvažoval? Předpokládám, že to nebylo rozhodnutí ze dne na den.

Upřímně jsem tuto myšlenku nosil v hlavě už dlouho. Poprvé se objevila tak tři čtyři roky zpátky, když jsem odcházel z Brna. Už tehdy jsem tušil, že moje hráčská dráha asi nebude mít dlouhé trvání. Díky šancím v Děčíně nebo GBA se to ale oddálilo, nakonec jsem si basketbal užil mnohem víc, než jsem původně počítal. Loni po nevydařené sezoně v GBA jsem si řekl, že když nepřijde žádná nabídka, najdu si práci ke škole, přičemž budu hrát jen první ligu. Nakonec ovšem přišla možnost vrátit se do Brna. Zpětně bych chtěl moc poděkovat majitelům i vedení za to, že jsem se mohl vrátit, čímž se to mé basketbalové kolečko pravděpodobně symbolicky uzavřelo. Kariéru končím v Brně, kde to všechno začalo. V letošní sezoně jsem zase chytil drive, strašně mě to bavilo. Dařilo se nám v Brně i ve Zlíně, navíc jsem tady basketbalově vyrůstal se spoustou kluků. Znal jsem to prostředí. Dokonce jsem uvažoval o pokračování, pak se ale něco změnilo. Začal jsem přemýšlet, zda ten konec jen neoddaluji o další rok či dva. Nakonec jsem dospěl k závěru, že právě teď mám ideální možnost zkoušet nové věci, dokud nepotřebuju práci na plný úvazek. Takhle to bude lepší. Když to vztáhnu na svůj život celkově, nastal zkrátka ideální čas.

Můžeš fanouškům prozradit, co přesně studuješ?

Dokončil jsem bakaláře na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v oboru Finance. Nyní tamtéž studuji navazující obor Finanční účetnictví a daně. Rád bych v této oblasti našel praxi, abych zjistil, jestli mi to dává smysl, jestli bych se oboru chtěl do budoucna profesně věnovat.

Schválně jsme na začátku zmínili profesionální kariéru, protože basketbal zcela neopouštíš. Budeš pokračovat v první lize mužů v dresu Zlína.

Ano, je to tak. Ve Zlíně jsme se domluvili na pokračování, takže u basketu zůstávám. Není to konec se vším všudy. Rád bych ještě pár let hrál, baví mě to, navíc působení ve Zlíně mi dává velký smysl. Loni jsem tam byl na hostování, letos zkrátka plynule pokračuju.

Loni jsi kromě Basketu Brno zvládal i první ligu se Zlínem, kterou jste nakonec celou vyhráli. Jak nečekaný pro tebe tento výsledek byl?

Tým ve Zlíně vypadal před sezonou na papíře skvěle. Kluky jsem tam navíc znal z Brna nebo z dřívější kariéry, proto jsem tušil, že si to v šatně sedne. Chtěli jsme postoupit do vrchní skupiny. Ze začátku se nám sice nedařilo podle představ, postupně se to ale zvedalo. Šli jsme krok za krokem: čtvrtfinále, pak jsme hráli čím dál líp, přišlo semifinále, najednou finále. Tam už jsme pevně věřili, že to zvládneme. Bylo to super, užil jsem si zase něco nového. Toho stresu je v této soutěži znatelně míň než v NBL, díky dobrým výsledkům navíc panovala uvolněná atmosféra. Šlo to zkrátka samo. Jsem moc rád za nabídku pokračovat. Cílem pro nadcházející sezonu bude opět atakovat vrchní příčky, neříkám rovnou, že musíme obhájit zlato.

Jedna velmi teoretická otázka – kdybyste si vybojovali postup do nejvyšší soutěže, máte ambice ji hrát? Případně lákalo by tě to k návratu do profi basketbalu?

Kdyby se nám povedlo první ligu znovu vyhrát, má určitě smysl zahrát si baráž, čistě pro prodloužení sezony. Jinak tam ale figurují hráči, kteří se soustředí pouze na první ligu, doplnění případně o mladé kluky na hostování. Většina z nás už chodí do práce, dveře do profi basketbalu jsme si v podstatě zavřeli. Nemyslím si, že by se nám do toho chtělo znovu naskakovat. Rozdíl mezi první ligou a NBL je značný, ať už v počtu zápasů, tréninků, tak obecně v celkovém tempu. Museli bychom kompletně překopat náš režim, což by většině z nás nedávalo smysl. Nerad bych mluvil za vedení, ale myslím si, že pro Zlín letos není návrat do ligy prioritou. Takhle to aspoň cítím já i ostatní kluci. Chceme hrát vysoko, touha po NBL tam ale zřejmě nebude.

V příští sezoně budeš mít svou roli i v Basketu Brno. Pokračuješ jako organizační pracovník mládeže, zároveň se z tebe stává nový asistent trenéra týmu U19. Jak se zrodila myšlenka zkusit si zrovna tuto pozici?

Organizačního pracovníka mládeže dělám v Brně už pár let. Opět jsme si plácli, baví mě to, proto chci pokračovat. Většinou jde o práci na počítači, což mi naprosto vyhovuje. Tušil jsem, že v Áčku coby hráč skončím, i když definitivní rozhodnutí padlo až po sezoně. Vedení mi nabídlo, abych si vyzkoušel roli trenéra. Bavili jsme se s Patrikem Sarnou, jestli by k sobě nechtěl dalšího asistenta, jelikož s ním momentálně působí jen Zdeněk Janík. Řešili jsme, jestli by se mu nehodil někdo další po ruce, nějaká nová krev, obzvlášť když Patrik toho bude mít kvůli prvnímu týmu hodně. Nebránil se tomu, tak jsme si k tomu sedli. Sám jsem si trénování chtěl zkusit, ovšem nechtěl jsem hned naskočit do pozice hlavního trenéra. Takhle mi to dává ideální smysl. Budu Patrikovi k ruce, zjistím, jestli mě to naplňuje, podle toho se pak rozhodnu, zda se trénování věnovat dál. S Patrikem se navíc dobře známe, máme výborný vztah, kluky v týmu také znám. Není to pro mě krok do neznáma. Zatím jsem byl jen na pár trénincích, takže se teprve rozkoukávám, pevně ale věřím, že si to do začátku sezony sedne.

Vidíš se tedy u basketbalu i za několik let, ať už v jakékoliv pozici? Lákala by tě spíš dráha trenéra, nebo organizačního pracovníka?

U basketu bych určitě rád zůstal, minimálně jako hráč v první lize. Hrát chci tak dlouho, dokud mi to zdraví dovolí, respektive dokud o mě bude zájem. Trénování mě sice láká, momentálně ale nedokážu říct, jestli mě to stoprocentně chytne. Pohled hráče se přece jen dost liší od pohledu trenéra. Doufám, že mě to bude bavit, stát se ale může cokoliv. U basketbalu chci každopádně nějakým způsobem zůstat, ten sport zkrátka miluju. Nechávám to otevřené. Tento rok pro mě bude naprosto ideální k tomu, abych si všechno vyzkoušel, ujasnil si plány do budoucna.

Tvá dosavadní kariéra je hodně zajímavá. Dokázal bys vypíchnout jeden moment, který považuješ za absolutní vrchol?

Jednoznačně vítězství na Univerziádě v Číně. Byla to obrovská akce, byť se o ní v Česku možná tolik nemluví. Bylo to zkrátka neuvěřitelné. Upřímně si ale cením úplně všech úspěchů. Bronz s Brnem, kde jsem vyrůstal, pro mě znamenal strašně moc. Dále pak sezona v Děčíně, kde jsme hráli finále NBL proti Opavě, navíc jsme vyhráli Český pohár. Ve finále poháru jsme sice porazili právě Brno, o to osobnější to pro mě bylo. Hrát v Opavě před plnou halou představoval neskutečný zážitek. Nikdy jsem nepatřil ke klíčovým hráčům, spíš jsem plnil roli z lavičky, o to víc na tyhle momenty vzpomínám. Hodně mě mrzí letošní sezona, že jsme nedošli dál. Byla hezky rozjetá, tým by si zasloužil víc. Ukončit kariéru s medailí na krku přímo v Brně, to by byla krásná tečka. Nemůžu ale chtít všechno. V kariéře jsem měl velké štěstí: kde jsem se nachomýtl, tam se nám zrovna dařilo. Nebyla sice dlouhá, nesmírně jsem si ji ale užil.

Změnil bys něco zpětně?

Asi bych nezměnil vůbec nic, všechno proběhlo přesně tak, jak mělo. Každé angažmá mi dalo něco do života, vyzkoušel jsem si toho opravdu hodně. Občas jsem si samozřejmě sáhl na dno – například jezdit kvůli škole jednou či dvakrát týdně z Děčína do Brna bylo hodně náročné. Všechno mě to ale posunulo, za což jsem nesmírně vděčný. Jsem rád, že jsem měl možnost živit se sportem, který mě vždycky bavil, pro který jsem dřel celé mládí.

Jansič, ať se ti ve všem daří! Moc děkujeme za všechno.