V první řadě – jaké byly oslavy stříbrné medaile?
Výživné, řekl bych.

Když se ohlédneš zpátky za sezónou – uvědomil sis v jejím průběhu, že by se nám jako klubu mohl podařit takový úspěch?
Asi ne. V průběhu sezóny nenastal ani jeden moment, kdy bych si řekl, že postoupíme až do finále. Věřil jsem, že můžeme projít čtvrtfinále, ale že bychom skončili druzí? To mě vážně ani na chvíli nenapadlo.

Pojďme konkrétně – druhé místo. Jak velká je s tím spokojenost? Myslíš, že si ten úspěch dokážeme plně uvědomit už teď, nebo to přijde až časem?
Já to beru, jako bychom tu soutěž vyhráli. Nymburk byl letos odskočený, a tak se vlastně hrálo o druhé místo. Vědělo se, že je na čtyři vítězné zápasy těžké ho porazit. Mně třeba zatím ani úplně nedochází, že jsme druzí. Myslím, že si to naplno uvědomíme až s odstupem – třeba v průběhu další sezóny.

Čtvrtfinále proti Ústí. V základní části jsme proti nim hráli dobře, ale oni měli zkušený tým. Jak jsi viděl celou sérii? Co rozhodlo?
Za mě rozhodla týmová chemie. To, jak jsme drželi spolu, jak jsme se podporovali. To byl hlavní rozdíl.

Postup do semifinále – už jsi ho s Brnem jednou zažil. Dokážeš porovnat ty dva momenty? V čem byly podobné, v čem jiné?
Letos mi ta série přišla rychlejší. Tři roky zpátky s Pardubicemi to bylo delší. Tehdy jsem si po dvou domácích výhrách myslel, že sérii ukončíme rychle, ale dopadlo to jinak. Teď to hodnotím zpětně – a třeba za dva roky budu stejně přemýšlet o letošním čtvrtfinále.

Jak hodnotíš semifinálovou sérii s Děčínem?
Byli jsme basketbalovější. Děčín se s námi chtěl spíš fyzicky „mlátit“, což nám nesedělo. Klíčový byl třetí zápas – první venku – který jsme vyhráli. Po domácí porážce jsme to nezabalili, jeli jsme tam s cílem vyhrát, a to nás strašně nabudilo. Ukázalo se, že domácí výhra nebyla náhoda. Jinak sice série v součtu vypadala bodově jednoznačně pro Děčín, ale v těch důležitých momentech jsme byli lepší.

Game 7 – přání každého sportovce. Byl jsi nervózní, nebo převládala euforie?
Těšil jsem se. Ani mi nepřišlo, že jde o semifinále. Byl jsem rád, že je to poslední zápas proti Děčínu v sezoně. Věděl jsem, že bude skvělá atmosféra. Ve druhé čtvrtině, když jsme prohrávali o 12, jsem si sice říkal, že je to špatné, čekal jsem jiný průběh, ale pak jsme to otočili. Viktor dal střelu z půlky, která nás neskutečně nakopla.

Atmosféra během Game 7?
Ta menší hala nám asi pomohla. Diváci byli blíž, a když jsme se chytili, šla s námi i hala. Ve finále s Nymburkem byla atmosféra taky skvělá, ale tady jsme měli výhodu domácího prostředí ještě silnější.

Postup do finále – premiéra pro tebe i pro klub. Největší moment kariéry?
Určitě ano.

Finále s Nymburkem skončilo 4:0. V základní části jsme je dokázali potrápit víc. Byla za tím únava?
Myslím, že jo. Ne ani tak z celé sezóny, ale hlavně z play-off. Po Ústí už jsme toho měli dost, a po fyzicky těžké sérii s Děčínem nám prostě docházely síly.

Oslavy po posledním domácím zápase. Kolik podpisů jsi rozdal?
Řekl, bych, že asi dvacet.

Někteří hráči rozdávali i oblečení nebo boty. Ty taky?
Rozdal jsem dva páry bot a tréninkový dres. Takže jestli vám příští sezónu bude chybět dres, někdo ho má doma.

Podepsal jsi něco zvláštního?
Překvapilo mě, že si jedno dítě chtělo nechat podepsat obličej. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Jinak nic extra výjimečného.

Oslavy v útrobách STAREZ Arény. Jak vznikly? Zažil jsi něco podobného?
Nikdy. A asi už ani nezažiju. Slavili jsme v šatně, Nymburk taky. Pak přišel Boči (pozn. Jaromír Bohačík), kterého většina z nás zná osobně. Začali jsme na sebe pokřikovat – v dobrém – mistři, vicemistři… a nakonec jsme to oslavili společně. Byl to fakt silný zážitek.

V čem podle tebe byl klíč k úspěchu v téhle sezóně? Střelecky jsme na tom nebyli nejlíp, ale obrana fungovala skvěle. Byl to právě ten rozdílový faktor?
Bylo to o tom, jak jsme drželi spolu. Věděli jsme, kdy zapnout, a když na to přišlo, hráli jsme fakt dobrý basketbal. Říká se, že útok vyhrává zápasy, ale obrana šampionáty – a na nás to sedělo. Klíčové bylo i to, že jsme měli sehraný tým, spoustu kluků z minulých let, cizinci do toho dobře zapadli a s trenéry jsme táhli za jeden provaz.

A teď přechod do německého Bamberku. Jak dlouho jste byli v kontaktu? Pomohla k tomu i letošní ENBL?
Anton Gavel kontaktoval už minulou sezónu mého tátu, ale tehdy jsem měl platnou smlouvu. Teď jsme se znovu spojili v březnu. Řekli, že mě sledují už delší dobu, že mají zájem, ale nijak na mě netlačili. Měl jsem čas si to promyslet, a nakonec jsme se dohodli.

Smlouva je na jednu nebo více sezón?
Na dvě.

Bamberk měl letos slabší sezónu. S jakými ambicemi tam jdeš?
Týmově určitě chceme hrát play-off, ne spodek tabulky. Individuálně chci dokázat, že na to mám. Ne každý mi věří, a já jim chci ukázat, že patřím do téhle ligy. Věřím, že to, co jsem ukázal v Brně, můžu ukázat i v Bamberku

Je to tvoje druhé zahraniční angažmá. Co sis odnesl ze Španělska?
Alicante mi určitě pomohlo. Vím, co se ode mě čeká. V zahraničí už nejsi domácí hráč, je tam větší tlak i odpovědnost. Ale já se na to těším. Vím, co a jak dělat, abych byl úspěšný.

Těšíš se na souboje s giganty jako Bayern nebo Alba?
Extrémně. Budu hrát proti týmům, na které jsem se zatím jen díval v televizi.

Co bys vzkázal Basketu Brno do další sezóny?
Ať zopakuje to, co jsme letos dokázali. A hlavně ať si to zase všichni užijí.

A co fanouškům, kteří byli během play-off doslova šestým hráčem?
Díky za celou sezónu. Věřím, že to pro ně byla skvělá pozvánka na tu další. Doufám, že budou chodit kluky podporovat v co největším počtu – protože to dělá obrovský rozdíl.